Trenéři Realu Madrid

José Mourinho - José Mourinho, celým jménem José Mário dos Santos Félix Mourinho, se narodil 26. ledna 1963 v Setúbalu. Během své hráčské kariéry vystřídal několik malých portugalských klubů. Hraní fotbalu se věnoval především v době svých studií. Působil v mládežnickém klubu Belenenses, poté v Rio Ave F.C.. Později se opět vrátil do lisabonského Belenenses. Svou kariéru coby fotbalista uzavřel Mourinho v amatérských klubech Sesimbra a Comércio e Indústria, aniž by dosáhl nějakého výrazného úspěchu.

Poté pracoval José ve školství jako trenér. Tuto profesi opustil, aby přijal místo v klubu Estrela da Amadora jako spolupracovník tehdejšího kouče Manuela Fernandese. Na počátku 90. let minulého století se Mourinho vrátil do svého rodného města Setúbalu, aby se stal asistentem v klubu Vitória de Setúbal. Později pracoval se sirem Bobby Robsonem ve Sportingu a FC Porto. Z této doby pochází také jeho přezdívka Tradutor (překladatel, tlumočník).

V roce 1996 následoval Mourinho Robsona do Barcelony. Robson později odešel trénovat PSV Eindhoven. José zůstal na Nou Campu a spolupracoval s Robsonovým následovníkem, nizozemským trenérem Louisem van Gaalem. Postupem času se začal Mourinho aktivně podílet na vedení tréninků a později se stal trenérem barcelonského béčka.

Benfica
Šance stát se konečně manažerem se naskytla v září roku 2000. Tuto příležitost mu nabídla Benfica Lisabon. Mourinho povýšil z pozice asistenta a nahradil odvolaného Juppa Heynckese. Jeho asistentem se stal bývalý obránce Benfiky Carlos Mozer. Toto trenérské duo se stalo nesmírně populárním po výhře 3:0 nad úhlavní rivalem Sportingem Lisabon. Mourinho se rozhodl po tomto zápase požádat o prodloužení kontraktu. Když prezident klubu odmítl, Mourinho Benficu 5. prosince opustil. Během necelých 3 měsíců na lavičce Benficy Mourinho vedl tým v 11 ligových duelech. Jeho bilance je 6 vítězství, 3 remízy a 2 porážky. Prezident Benficy Vilarinho se později svěřil médiím, že kdyby Mourinho získal titul, smlouvu by mu prodloužil.

Uniao de Leiria
José bez práce nezůstal dlouho. V lednu následujícího roku se stal manažerem Uniao de Leiria. S tímto týmem poté dosáhl nejlepšího výsledku v klubové historii-skončil v lize na pátém místě s bilancí 17 vítězství, 10 remíz a 4 porážky.

FC Porto
José Mourinho se stal trenérem FC Porto v lednu 2002. Tým přebíral ve velmi špatném stavu, Porto bylo v podstatě ze hry o mistrovský titul a také s účastí v evropských pohárech to vypadalo velice bledě. Mourinho vytáhl klub z přístavního města ke třetímu místu a učinil slib. „Z FCP udělám příští rok šampiony.“ Klíčovými postavami tehdejšího mužstva byli hráči jako Baia, Ricardo Carvalho, Costinha, Deco, Dmitri Alenichev a Postiga. Kapitánem jmenoval Mourinho Jorge Costu. Costa byl po neshodách s předchozím trenérem poslán na půlroční hostování do Charltonu. José do týmu postupně přivedl Nuna Valenteho a Derleie z Leirie, Paula Ferreiru z Vitórie Setúbal, Pedra Emanuela z Boavisty a nakonec Maniche a Jankauskase z Benficy.

Během předsezónní přípravy zveřejňoval Mourinho informace o tréninku na webových stránkách. Tyto zprávy byly ale velice obecné. Např. 20km dlouhý výběh nazvali trenéři “rozsáhlejším aerobním cvičením“. Mnoho odborníků chválilo vědecký, moderní přístup ke starším tréninkovým metodám používaným v Portugalsku. Jedním z klíčových aspektů hry FC Porto byl nátlakový presink, který začínal již u útočníků. Fyzicky náročná hra nutila hráče soupeře používat dlouhé, velmi často nepřesné nákopy, s kterými si obrana FCP dokázala poradit.

V roce 2003 Mourinho získal svůj první titul s bilancí 27-5-2. Na druhém místě skončila Benfica s 11ti bodovým mankem. Zisk 86 bodů z celkového počtu 102 bodů možných je portugalským rekordem (od té doby, co byl zaveden tříbodový systém). V téže sezóně Mourinho oslavil také zisk národního poháru (finálovým soupeřem byla Leiria) a především vítězství v poháru UEFA. Ve finále hraném v Seville si FC Porto poradilo se Celticem Glasgow.

Následující sezónu odstartovalo Porto ziskem portugalského superpoháru nad Leirií. V UEFA Superpoháru FCP podlehlo vítězi Ligy Mistrů AC Milán 1:0. O jedinou branku se postaral Andrei Shevchenko. V domácí ligové soutěži Porto vítězství obhájilo, získalo již svůj 20. titul. Z vítězství se hráči mohli radovat již 5 kol před koncem. Ve finále portugalského poháru Porto sice podlehlo Benfice, ale o dva týdny později přišlo jiné vítězství. V německé AufSchalke Aréně ve finále Ligy Mistrů porazili Mourinhovi svěřenci AS Monaco 3:0. Na své cestě za titulem se jim podařilo vyřadit takové týmy jako Manchester United, Olympique Lyon a Deportivo La Coruňa. FCP utrpělo v této soutěži jedinou porážku, V utkání základní skupiny nestačilo na madridský Real.

Během svého působení na lavičce portugalského týmu bylo Mourinhovo jméno spojováno s řadou špičkových evropských klubů, např. s Liverpoolem, Realem Madrid a Chelsea. José veřejně promluvil o svých sympatiích ke klubu z Anfield Road. „Liverpool je klub, který nenechá nikoho chladným, Chelsea mě tolik nezajímá, protože je to nový projekt a je závislý převážně na penězích. Jestliže se nepodaří vše vyhrát, může tento plán selhat. Abramovič odejde do důchodu a peníze si vezme s sebou. Je to nejistota. Sice by to mohlo být pro trenéra zajímavé mít dostatek peněz na nákup kvalitních hráčů. Ale nikdy nevíte, jestli to přinese úspěch.“

Chelsea
José Mourinho se přesunul do Londýna v červnu 2004. S ročním příjmem 4,2mil. L se José stal jedním z nejlépe placených fotbalových manažerů v historii. V následujícím roce mu byl plat zvýšen na 5,2mil. L. Na tiskové konferenci při představení nového trenéra Chelsea Mourinho řekl. „Neříkejte o mě, prosím, že jsem arogantní. Jsem evropský šampión a myslím, že jsem výjimečný(special one)“. Od této chvíle mu britská média neřeknou jinak, než “The Special One“.

Mourinho si sebou přivedl z Porta také své spolupracovníky, asistenta manažera Baltemara Brita, kondičního trenéra Ruie Fariu, vedoucího skautingu Andreho Villas Boase a trenéra brankářů Silvina Loura. Co se týče přestupů Mourinho přilákal do kádru Chelsea Tiaga Mendese z Benficy (10mil. L), Didiera Drogbu z Olympique Marseille (24mil. L), Mateju Kežmana z PSV Eindhoven (5,4mil. L), Ricarda Carvalha (19,8mil. L) a Paula Ferreiru (13,3mil. L) z FC Porta.

Mourinho brzy získal na Britských ostrovech svou první trofej. Ve finále anglického Ligového poháru porazila Chelsea Liverpool 3:2 po prodloužení. The Special One byl krátce před koncem zápasů vykázán na tribunu poté, co vehementně oslavoval vyrovnávací gól.

Zisk Ligového poháru nebyl jediný úspěch v Mourinhově první sezóně na Ostrovech. Vítězstvím v Premier League skončilo padesátileté čekání fanoušků Chelsea na domácí titul. V semifinále Ligy Mistrů proti Liverpoolu rozhodl o postupu Reds kontroverzní gól-negól, který se nepodařilo nikdy prokázat.

Následující sezóna 2005/06 začala pro Chelsea vítězstvím nad Arsenalem v poháru FA Community Shield. Většinu ligového ročníku strávili Mourinhovi svěřenci v čele tabulky a o jejich druhém titulu za sebou rozhodlo vítězství nad Manchesterem United 3:0. Byl to Mourinhův 4. titul za sebou. Při předávání poháru obdržel Mourinho pamětní medaili, kterou hodil do davu. Během pár minut dostal José náhradní. Ta mu ale nevydržela dlouho, opět ji věnoval fanouškům na tribuně. Když byl dotázán, aby vysvětlil své chování, Mourinho řekl. „Ta medaile je úplně ta samá, kterou už mám doma z minulého roku. Nepotřebuji další. Chtěl jsem jen poděkovat fanouškům za jejich podporu.“ Obě medaile bylo poté možno získat v aukci na eBay.com.

V ročníku 2006/07 začaly narůstat spekulace, že by měl Mourinho po skončení sezóny odejít. Spekulovalo se především o jeho špatných vztazích s majitelem Romanem Abramovičem a sportovním ředitelem Frankem Arnesenem. José ve snaze uklidnit rozbouřené vody prohlásil. „Jsou jen dvě možnosti, jak skončit v Chelsea. Buď odejdu v roce 2010, kdy mi vyprší smlouva, nebo mě vyhodí.“ Poté ohlásil smělý plán, jak získat všechny 4 možné trofeje a stát se tak prvním manažerem, který by něco takového dokázal.

Navzdory nejisté pozici dokázal Mourinho opět ve finále Ligového poháru porazit Arsenal. Utkání se hrálo na Millenium Stadium v Cardiffu. Avšak sen o zisku čtyř trofejí se rozplynul 1. května poté, co Chelsea nestačila v Lize Mistrů na Liverpool a byla na pokutové kopy vyřazena. O pár dní později, 6. května utrpěl londýnský klub další ztrátu. Na Emirates Stadium remizoval 1:1 s Arsenalem. Tento výsledek znamenal, že Mourinho poprvé po 4 letech nezíská mistrovský titul. José si alespoň trochu napravil reputaci vítězstvím nad Manchesterem United 1:0 ve finále FA Cupu. The Special One tak získal na domácí anglické scéně všechny možné trofeje. Napětí mezi Abramovičem a Mourinhem se vystupňovalo poté, co Abramovič jmenoval navzdory Josého námitkám Avrama Granta fotbalovým ředitelem.

Prvním zápasem následujícího ročníku 2007/08 ustanovila Chelsea nový rekord v počtu domácích zápasů bez prohry. Bylo to již její 64 utkání na Stamford Bridge v řadě bez porážky. Přesto nebyl start londýnského klubu do sezóny tak úspěšný jako v minulých letech. Tým prohrál v Aston Ville, následovala domácí bezgólová remíza s Blackburnem a první zápas Champions League také nedopadl pro Mourinhův tým dobře. Před poloprázdným stadionem remizovala Chelsea s Rosenborgem Trondheim.

The Special One nečekaně opustil Chelsea 20. září 2007 po “vzájemné dohodě“ s Abramovičem. Ale v médiích se spekulovalo, že to zase tak moc přátelské rozloučení nebylo. Rus prý po zápase svolal mimořádnou poradu, kde se rozhodl Mourinha odvolat z funkce. Toto rozhodnutí vzbudilo všeobecný úžas. Novináři celou story bedlivě sledovali a mnoho z nich se netajilo svým obdivem k portugalskému trenérovi. Mourinho se stal nejúspěšnějším trenérem Chelsea v historii. Během tří let získal 6 trofejí. Ve všech domácích zápasech odešel neporažen.

Inter Milan
2. června 2008 byl José Mourinho jmenován trenérem Interu. Ve funkci nahradil odvolaného Roberta Manciniho. Ze svého dřívějšího působení v Chelsea si José přivedl také svůj realizační tým skládající se z Ruie Fariase, Silvina a André Villas Boase. Mourinhovým asistentem byl jmenován Giuseppe Baresi. Tento bývalý hráč Interu byl dlouholetým vedoucím mládežnické akademie nerazzurri. O den později se konala tisková konference, na které The Special One připustil, že byl vedením Interu poprvé kontaktován po nevydařeném vystoupení v Lize Mistrů s Liverpoolem. Celou dobu hovořil José plynnou italštinou, kterou se prý naučil “ve třech týdnech“.

V prvním roce si do klubu přivedl Brazilce Manciniho (13 milionů eur), Ghaňana Muntariho (14 milionů eur) a Portugalce Quaresmu (18,6 milionu eur + Portugalec Pelé), hned na úvod pak Inter Milan přehrál v Itaslkém superpoháru AS Řím na pokutové kopy. Pohárové ambice však Nerazzurri příliš nanaplnili. Nejprvevypadl Inter již v osmifinále Ligy mistrů s Manchesterem United a později se Mourinhovým svěřencům nepovedlo probojovat do finále Italského poháru přes Sampdorii Janov. První velká trofej tak byla až Scudetto, v němž hráli důležitou roli třeba i mladíci Davide Santon a Mario Balotelli.

Sezóna byla fanoušky vnímána jako spíše zklamáním, zvláště výkony na evropské scéně, kde Inter dokonce prohrál doma s Panathinaikosem Athény a remizoval na Kypru s Famagustou. José Mourinho byl také kritizován za slovní šarvátky s trenéry ostatních italských velkoklubů a za svoji aroganci si vysloužil hned několik posměšných chorálů fandů soupeřů. Kritika se na jeho hlavu snesla i za přestup Quaresmy, který absolutně vyhořel a ihned odešel hostovat do londýnské Chelsea.

Proto odstartovala velká obměna sestavy. Odešli útočníci Adriano, Julio Cruz a Hernán Crespo, kariéru ukončil i legendární Luis Figo, který se však stal součástí managementu Interu. První velkou posilou byl útočník Diego Milito z Janova, střed hřiště pak posílili Thiago Motta a Wesley Sneijder, bývalý hráč Realu Madrid. Nejvíce diskutovaná ovšem byla výměna Zlatana Ibrahimoviće za Samuela Eto'a + 35 milionů eur.

Slovní rozmíšku Mourinho absolvoval i s trenérem italské reprezentace, Lippim, ten totiž tipl na vítěze Serie A Juventus, což se pochopitelně Portugalci nelíbilo. A nelíbilo se mu to právem. Titul italského mistra totiž Nerazzurri znovu obhájili, i když po perfektním začátku přišla mírná krize a ztráta prvního místa. Internazionale však nakonec ukopalo další Scudetto. Během sezóny dostal Mourinho i třízápasový trest kvůli ostré kritice rozhodčího a nevybíravému gestu. Muslimy byl hodně kritizován za komentáře na výkony Sulleye Muntariho během ramadánu, které prý nebyly nejlepší a to kvůli jeho špatné fyzické kondici.

Kromě ligové soutěže Inter triumfoval ještě v Italském poháru a velký úspěch završil vítězstvím v Lize Mistrů. V Coppa Italia dokázali hráči Internazionale porazit ve finále AS Řím 1-0, zatímco v nejprestižnější evropské soutěži na Santiagu Bernabéu Bayern Mnichov, který vedl Luis van Gaal, bývalý Mourinhův šéf a učitel, 2-0. Již během oslav José Mourinho prozradil, že se chystá odejít: „Moje práce zde je hotova. Přepsal jsem s tímto klubem historii. Najdu si další velkou motivaci v dalším velkém klubu. “ Během ročníku 09/10 na cestě do finále Inter vyřadil Dynamo Kyjev, Rubin Kazaň, bývalý Mourinhův klub, Chelsea, CSKA Moskva a Barcelonu, která byla obhájcem vítězství v Lize mistrů a prohru na San Siru těžce nesla. Zvláště katalánská média, ta totiž přišla s teorií, že rozhodčí duelu měl být Josého přítel, s kterým měl vlastnit restauraci v Leiře. To samozřejmě Mourinho popřel a dodal, že s nikým restauraci nevlastní, ale možná má Guardiola restauraci v Oslu, čímž narážel na předchozí ročník Ligy mistrů a vyřazení Chelsea od Barcelony po kontroverzním výkonu norského sudího Ovreboho. Zisk treblu byl tím nejlepším zakončením působení v Itálii.

Real Madrid
Na konci sezóny o Josého Mourinha projevil zájem Real Madrid a portugalský trenér veřejně médiím prozradil, že by chtěl v týmu jednou trénovat. Celý přesun do španělské metropole byl potvrzen 28. května, kdy v Realu Madrid podepsal čtyřletý kontrakt, díky kterému si bude vydělávat 10 milionů eur za sezónu.

Rodinný život
Mourinho je již 19 let ženatý. V roce 1989 se oženil s Tami, se kterou se zná od dětství. Spolu mají dvě děti, Matildu a José jr.

Pro svou silnou osobnost je The Special One také reklamním tahákem pro celou řadu společností, např. Samsung či American Express. Jeho oficiální autobiografie byla nejprodávanější knihou v Portugalsku. José se také účastní několika charitativních projektů. Pomáhá dětem v Izraeli, Palestině a také ve svém rodném Portugalsku.

16. května 2007 byl José Mourinho zatčen pro podezření z maření výkonu úředního rozhodnutí. Příslušníkům zákona se zdálo, že bránil svého psa před tím, aby byl umístěn do karantény.

Manuel Pellegrini - Manuel Luis Pellegrini Ripamonti, narozený 16. září roku 1953 v Santiagu, se stal novým trenérem Realu Madrid. Tento rodák z Chile má být základním stavebním kamenem nového projektu Florentina Péreze. Pellegrini dostal za úkol vybudovat tým z velikých hvězd, který bude vyhrávat mnoho trofejí a zároveň pro diváky předvádět elegantní hru.

Po čtrnácti letech aktivní kariéry a dvaceti lety putování různými kluby jako trenér se ve věku šestapadesáti let se před Manuelem Pellegrinim otevřela obrovská šance. Začneme ale pěkně po pořádku. Pellegrini nastupoval na pozici stopera a ve své kariéře začínal a zároveň také končil v klubu Universidad de Chile Santiago a dá se říct, že to byl jediný klub v jeho profesionální kariéře. V tomto klubu získal Pellegrini svou jedinou trofej jako fotbalista, když v roce 1979 vyhrál chilský pohár. Svou kariéru ukončil v roce 1986 a s tímto dne se, jak sám vypráví, váže jedna historka. "Hráli jsme pohárový zápas se Sandinem. Náš brankář vyrazil míč po střele rivala a já jsem chtěl odkopnout míč někam daleko. Ale z nenadání se objevil jeden sedmnáctiletý hráč, který byl o půl metru menší než já a vstřelil branku. Tehdy jsem se rozhodl, že končím s kariérou," pověděl Pellegrini. Kdo myslíte, že byl tím mladíkem? Nikdo jiný, než Ivan Zamorano, legenda Realu Madrid. "Kdybych věděl, co z něj vyroste, tak bych s kariérou nekončil a hrál bych ještě rok, dva," dodal s úsměvem nový trenér Los Blancos.

Po zakončení fotbalové kariéry chtěl Pellegrini od fotbalu odejít. Již ve věku 25 let totiž dokončil vysokou školu a s titule inženýra se chtěl zapojit do vodního průmyslu. "Když jsem skončil s fotbalem, tak jse velice vážně uvažoval o tom, že budu pracovat jako každý jiný člověk, ale Fernando Roera, trenér Universidadu, ve mne probudil chuť trénovat nějaký klub," svěřil se Pellegrini. A nyní můžeme děkovat za to, že se tak stalo, i když nebyly začátky vůbec jednoduché. V roce 1988 přijal Pellegrini výzvu v již zmíněném Universidadu a tento tým pod jeho vedením ihned spadl do druhé ligy, což se stalo poprvé v jeho historii.

Po následujících angažmá v Palestino, O'Higgins a mládežnické reprezentaci Chile se Pellegrini vydal do Universidad Católica, velkého rivala Universidadu. V průběhu dvou let s tímto klubem dokázal vyhrát Americký superpohár (1994) a také Chilský pohár (1995). Ligu ale vyhrát nedokázal a stal se tak terčem kritiky a proto tento klub opustil.

Po druhé zastávce v Palestinu se Pellegrini vydádá za hranice, konkrétně do Ekvádoru, kde hned v první sezóně získává vytoužený mistrovský titul a co více, došel s týmem až do osmifinále Copy Libertadores. Díky těmto výsledkům se o něj začaly zajímat největší kluby Jížní Ameriky a Pellegrini se zanedlouho stěhoval do Argentiny. Tam dokázal dvakrát vyhrát domácí pohár, poprvé se San Lorenzem v roce 2001 a podruhé s River Plate o dva roky později.

Evropa - Španělsko - Villarreal - nejlepší léta
V roce 2004 přijal Chilan nabídku Villarrealu, ve kterém v té době hrálo mnoho Argentinců, což hrálo velikou roli v tomto rozhodnutí. Pellegrini se ihned musel srovnat s výzvou Intertoto Cupu, kde s týmem došel až do čtvrtfinále a postoupil tak do Poháru UEFA. Ve španělské lize se klubu také dařilo, když obsadil konečné třetí místo a zajistil si tak postup do milionářské Champions league. Týmu vedenému Riquelmem a Forlánem se dávalo mnoho nadějí, ale klub vypadl již v základní skupině. O sezónu později si ale tento tým vše vynahradil a kdyby Riquelme proměnil v samotném závěru pokutový kop, nemusel Villarreal vypadnout v semifinále s Arsenalem.

V další sezóně skončil Pellegrini se svým týme na pátém místě, což mu zaručovalo účast v Poháru UEFA. V této sezóně to šlo s Villarrealem "nahoru dolů" a Pellegrini se musel v klubu vypořádat s nejtěžším okamžikem jeho dosavadní trenérské kariéry - konfliktem s Riquelmem. "Lidé si musí nějak poradit, ať už je to dobře či špatně. Pokud takové individuality pracují pro tým, pak je to fenomenální. Pokud ale chtějí být nad svými spoluhráči, musí odejít," řekl tehdy Pellegrini.

O rok později se stal Villarreal vícemistrem, když nestačil pouze na Real Madrid a začal tak být považován za jeden z nejlepších týmu v celé Evropě. Další sezónu si v lize Villarreal o něco pohoršil, ale zato došel až do čtvrtfinále Champions league, kde opět vypadl s Arsenalem.

Nová výzva v Realu Madrid
Ofenzivní fotbal - takový styl preferuje Pellegrini a přesně tak má hrát jeho Real Madrid. Ideologie chilského trenéra je jednoduchá - disciplína vzadu, volnost vepředu. "Rád hraji s dvěmi středními záložníky, kde je jeden více technický, než ten druhý. Vždy také stavím na dva útočníky, protože nevěřím na mediapuntu. Nevím, v čem on má týmu pomoci," řekl trenér.

"Je opravdu těžké popsat nyní mé emoce, které cítím, protože jsem se stal trenérem tak skvělého týmu, jakým Real Madrid je. Když jsem před třiadvaceti lety začínal s mou kariérou, už tehdy jsem věděl, že jednoho dne budu trénovat Real Madrid. Nyní se mi splnil můj sen. Měl jsem veliké štěstí, že se Florentino rozhodl, abych já vedl jeho velký projekt. Myslím si, že tady přicházím v ideálním momentu. Mám na to potřebné zkušenosti a jsem přesvědčen, že sportovní vedení vybralo za trenéra ideální osobu," tak těmito slovy se uvedl na prezentaci Manuel Pellegrini.

Bernd Schuster - Bernd Schuster odehrál na konci 80. let v záloze Realu Madrid dvě mistrovské sezony, teď se vrátil na Santiago Bernábeu jako trenér. "Blonďatý anděl" je zpátky, libují si madridští fanoušci. Že hrál taky osm let za Barcelonu nevadí. Buldočí německou zarputilostí u světlovlasého šefa, který ani mimo trávník vždy překvapovalsvojí uzavřeností, vždy zastinovala elegance a skvělá technika. Je trenérská kariera se rozjížděla pomalu a zatím není lemovaná trofejemi. Z Getafe poslední štace, ovšem odešel jako král. Ikdyž ho to stálo půl milionů eur. Skromné mládí strávil Schuster, syn želežničáře, v Augsburgu. " Rodiče mluvili o tom, že bych měl jít studovat, ale ja žil jen fotbalem. Věděl jsem totiž, že by mě mohl jednou živit," říká. Největší idoli měl na dohled. Bayern Mnichov neměl v německu ani v evropě konkurenci. Bernd Schuster m ihl na vlastní oči sledovat tým kolem Beckenbauera, Maiera a Müllera. V jedenácti začal hrát v SV Augsburg. "Stoper, to bylo moje. Brát utočníkum míč a pomáhat rozjíždět utočné akce," vzpomíná. Jenže trenér vytušil jeho cit pro hru a postavil ho do středové řady, aby tvořil. Schuster neodporoval a udělal dobře. Během několika let stihl talentovaný blonďák přestoupit do FC Augsburg a projít mladežnickými výběry Německa. Občas se v sestavě oběvil i jako utočník. Ve výběru do 20 let už byl na konci 70. let hvězdou střední řady.

V lednu 1979 se během jediného týdne stal posilou 1.FC Köln. Tehdejší trenér Hennes Weisweiler o něj stál za každou cenu. " Kolín pro mě znamenal moc. Lidé dodnes vzpomínají hlavně na to, že jsem nevizázel s předsedou klubu. Chyba byla na obou stranách. Ale na hřišti se to nikdy neprojevilo," říká Schuster. Na EURO 1980 v Itálii už byl nedílnou součástí vítězného týmu. Jednoho z nejlepších v historii německého fotbalu. Co jméno to pojem: hráli tu mj. Rummenigge, Stielike, Hensi Müller, Kaltz... "Oblékat reprezentační dres a vyhrát titul mistra Evropy, to je pocit, který jde jen těžko popsat," říkal tehdy Schuster. "Za Německo jsem odehrál jednadvacet zápasů a jsem na to hrdý," říká Schuster. Po šampionátu bylo jasné, že odejde. Do Kolína chodili zajímavé nabídky, předseda klubu se ho chtěl zbavit, Schuster nebyl proti. New York. "Gaby řekla n, mně se taky nechtělo," vzpomíná Schuster. Gaby kterou si vzal v roce 1979, mu v té době radila a později se stala i jeho manažerkou. Byla velmi tvrdou vyjednavačkou a mnoha funkcionářům dokázala, že nejsou neomezenými pány světa. Ja jsem šéf na hřišti ona šéfuje doma," říka Schuster. "A oběma nám to vyhovuje, tak proč to měnit". Pak přišla nabídka od Barcelony, která byla ochotna zaplatit 140 milionů peset, dnes by to nylo asi 850 tisíc eur. "Barcelona se musí zavázat, že Schustera bude uvolňovat na všechny reprezentační zápasy," po přestupu žádal předseda německého svazu Neuberger. Jenže Schuster se reprezentace brzo vzdal, nedokázal se shodnout s trenérem Juppem Derwallem a údajně i záložníkem Paulem Breitnerem. Příchod do katalánského velkoklubu se neobešel bez pořádné mediální masáže. barca měla na soupisce Rakušana Hanse Krankla a Dána Alana Simonsena. Víc než dva cizinci podle tehdejších řádů hrát nesměli.

"Pustit Alana nebo Hanse, to by byla neomluvitelná chyba," prohlásil kapitán týmu Asensi. Trenér Kubala si přisadil. "Schustera jsem viděl hrát jen půl hodiny. V televizi," řekl a tím prozradil, že německého špílmachra si do klubu přivedl tehdejší předseda Ňuňez a nikoho se na názor neptal. Schusterův příchod nakonec odnesl rakouský kanonýr Krankl. První ligový zápas nebyl pro novou tvář Barcy nic moc, ale v Alicante přihrál na jediný gól. První průšvih dokázal Schuster udělat měsíc po příchodu. Pohádal se v kabině a prohlásil, že se okamžitě vrací do Německa. Všechno tehdy vyřešila pokuta. Osm let v Barceloně si Schuster dokázal vyplnit hlavně hádkami s předsedou Ňuňezem. Když na jaře 1988 bylo jasné, že Schustera to na Nou Campu opravdu nebaví a smlouvu neprodlouží, ozval se Real Madrid. "Umím hrát, ale v Realu by mohl být ještě lepší neř v Barceloně, " popích věčného rivala madridský předseda Mendoza. "Chci ho. Chci ho právě proto, že vezmeme z Barcelony. Chci pořádně rozproudit rivalitu mezi oběma kluby a mít přitom Schustera na naší straně," dodal. " V Barceloně jsem si nemohl stěžovat, dokud mě v mojí poslední sezoně na Nou Campu bez vysvětlení na lavičku," vzpomíná Schuster. "Vyhráli jsme tituly, poháry, nebyla to špatná léta," říká. "Ale dodnes nepochopím, proč jsem třeba nehrál ve finále Poháru mistrů proti Steaue," zlobí se. "To jim nikdy neprominu," říka. Barca ve finále v Seville prohrála na penalty.

Real v létě 1988 hodlal pod vedením kouče Beenhakkera stvořit jednu z nejlepších záloh na Evropy: Míchel, Schuster, Martín Vázquez a Gordillo. V utoku byli připraveni mj. Butragueňo a Hugo Sanchéz. "Chci hrát v klubu, kde všichni pracují naplno," vzkázal na dálku do Barcelony Schuster. První pomstu si vychutnal pár týdnů nato. V Superpoháruprvní zápas Real vyhrál doma 2:0, v odvetě to bylo 1:2, ale trofej patřila Realu Madrid. Co se dělo na barcelonském stadionu, je jasné, hráčí Realu museli z trávníku a pak ze stadionu za doprovodu policie. Real v sestavě s Berndem Schustrem vyhrál dvakrát po sobě ligu. Vztah Realu a Schustra se pokazil v létě 1990. "Bolí mě záda a chci si je vyléčit doma v Německu," vzkázal před letním zájezdem do Ameriky. "Neexistuje, letíš s námi," zněla odpověď. Pár dní nato byl Schuster na prodej. "Povídá se spousta věcí, ale zas tak vážného se tehdy nestalo," vzpomíná Schuster. " V Realu jsem nikdy problémi nedělal," říká. "Přesto se mě zbavili rok před konce smlouvy. Slyšel jsem, že si to vydupali někteří hráči," říká Schuster. "S funkcionáři jsem se hádal, jen když jsem cítil, že jejich rozhodnutí poškodí mužstvo. Totéž platí o trenérech. Nikdy jsem se nehádal s takovým Menottim, Beenhakkerem nebo Aragonesem," říká. " A že bych se hádal se spoluhráči? Hloupost. Zeptejte se jich," dodává. Od října 1990 do léta 1993 hrál za Atletico, které mu tvrdou rukou vládl kontroverzní předseda Jesús Gil. Ale když po třech letech Schuster odcházel do Leverkusenu, klub se s ním loučil v slzách, dvakrát vyhrál pohár. Žádný průšvih, žádné hádky. Hráčskou karieru ukončil v roce 1997 po angažma v mexickém klubu Unam.

Rok nato už trénoval, napřed v Německu, pak ve Španělsku, vyzkoušel si i ukrajinský Doněck. Před dvěma lety se upsal madridskému Getafe, kde si konečně vylepšil trenérské jméno. Letos udělal z Getafe černého koně ligy, podruhé zasebou skončil s mužstvem do 9. mista, dostal se s ním až do finále poháru, když v semifinále zdecimoval nabuzenou Barcelonu, a klub bude poprve v hisrotii hrát pohár UEFA. "Odchází idol," komentovala media jeho odchod z Getafe. Aby mohl odejít, musel se vyplati ze smlouvy, stálo ho to půl milionu eur. " Nikdy mi nevolalo tolik známých. Představte si, chtěli mi přispět, abych mohl Getafe zaplatit," říká dojatě. "Fanoušci Realu chtějí vítězství. Ale chtějí se taky při pohledu na Bílý balet bavit. Moje trenérská filozofie se jim bude líbit," slibuje nový kouč Realu.

Vicente del Bosque - Kim Vicente del Bosque Gonzalez byl do roku 2003 trenérem Realu Madrid, nejlepšího klubu dvacátého století. To ví každý, ale co prováděl několik let předtím? Samozřejmě...i on hrál ve slavném Realu Madrid.

Na svět přišel 23. prosince roku 1950 v Salamance, s rodiči se ale velice rychle stěhoval do hlavního města Španělska. Ve věku osmi let začal nastupovat za juniorský tým Realu Madrid. Roku 1968 se dostává již do rezervního mužstva, tehdy nazvaného Castilla Madrid. Tam odehrál dvě sezóny, ale do prvního mužstva se nemohl probojovat. Také proto byl v sezóně 1970/71 poslán na hostování do Castellonu, aby nasbíral potřebné zkušenosti v nejvyšší španělské soutěži. Následující sezónu strávil v Cordobě, aby se v roce 1973 opět vrátil do Castellonu. Po návratu z tohoto hostování již ale pomalu začal nakukovat do prvního mužstva Realu Madrid. Se svými 82 kilogramy a 184 centimetry nastupoval na pozici středního záložníka. Nebyl obdařen obrovskou rychlostí a dynamikou, ale dokázal skvěle ovládat míč na noze a vysílal velice přesné dlouhé pasy na útočníky. Se svými spoluhráči vytvořil vynikající tým, se kterým získal pětkrál mistrovský titul (1975, 1976, 1978, 1979, 1980) a čtyřikrát španělský pohár (1974, 1975, 1980, 1982). V roce 1975 debutuje Vicente del Bosque ve španělské reprezentaci. Nejlepší zápas odehrál Vicente del Bosque v sezóně 1976/77, když na stadion Santiaga Bernabéua zavítal odvěký rival Blancos, FC Barcelona. Real Madrid skvěle dirigovaný právě Del Bosquem rozdrtil svého soupeře 4:0. V jeho kariéře byly důležité také finálové zápasy Evropských pohárů. V roce 1981 prohrál Real Madrid 0:1 s Liverpoolem po brance Alana Kennedyho z 82. minuty. Real Madrid tehdy nastoupil v této sestavě: Agustin - Cortes (87' Pineda), Sabido, Garcia Navajas, Camacho - Angel, del Bosque, Stielicke - Juanito, Santilliana, Cunningham. Roku 1983 došel Real Madrid až do finále Poháru dobyvatelů, kde opět prohrál. Tentokráte 1:2 Aberdeenu, který trénoval Alex Ferguson. Po několika úspěšných letech se v červnu roku 1984 rozhodl pověsit své kopačky na hřebík. V bílém dresu odehrál Vicente del Bosque v různých soutěžích celkem 441 utkání, ve kterých dokázal 38 rozvlnit síť soupeře. Ve španělské reprezentaci nastoupil k 18 utkáním, kde zaznamenal jednu branku.

I nadále ale zůstal v klubu, kde od roku 1987 trénuje rezervu Blancos. V následujících letech se dočasně ujímá kormidla prvního týmu, abych byl přesný, bylo to v letech 1994 a 1996. A když z trenérského křesla odešel 17. listopadu roku 1999 John Toshack, kterému hráči vyčetli, že až příliž kritizoval brankáře Bizarriho, nebylo žádného dostupného trenéra, který by vrátil slávu na Santiago Bernabéu. A tak se vedení rozhodlo, že vyzkouší Vicente del Bosqueho. Real Madrid nepředváděl nejlepší fotbal, ale nový trenér jej vytáhl ze dna. Svůj trenérský um ukázal také v pohárových zápasech Champions league v roce 2000, kdy se představil s taktikou na tři střední obránce a dvěma velice ofenzivními krajními obránci - Salgadem a Roberto Carlosem, dvěma středními záložníky - Redondem a McManamanem a třemi útočníky - Morientesem, Raúlem a Anelkou či Sáviem. Ve čtvrtfinále vrátil Vicente del Bosque úder Alexi Fergusonovi, když s Realem Madrid vyřadil jeho Manchester United. Tato taktika se ukázala být úspěšná také proti Bayernu Mnichov a Real Madrid tak došl až do finále, kde poráží 3:0 Valencii. V následující sezóně dovedl Real Madrid ke španělskému titulu a o další sezónu později do Madridu přiváží devátý Evropský pohár. Del Bosque se zdál být ideálním trenérem pro "tým hvězd", ale začaly se objevovat první problémy. Opomíjený Morientes nazval Vicenteho "hijo de puta" a kritika se začala objevovat také v médiích. Trenér prý dával málo šancí odchovancům a málo točil se sestavou. Možná i proto se Florentino Pérez, prezident Blancos, rozhodl v roce 2003 z ničeho nic, den po zisku mistrovského titulu, Vicenteho odvolat a nahradij jej Carlosem Quierozem z Manchesteru United.

Pro Real Madrid bylo ale toto rozhodnutí smrtící a klub postihlo temné období jeho historie. Samotný Vicente del Bosque se po krátkém zastavení u kormidla Besiktase Istanbul stává roku 2008 trénerem národního týmu Španělska.

	Arthur Jonhson 1910 - 1920		Juan De Carcer y Disdier 1920 - 1926
	Pedro Llorente 1926 - 1927		Santiago Bernabéu 1926 - 1927
	José Ángel Berraondo Inchausti 1927 - 1929		José Quirante Pineda 1929 - 1930
	Lippo Hertza 1930 - 1932		Roberth E. Firsth 1932 - 1934
	Francisco Bru 1934 - 1941		Juan Armet de Castellví 1941 - 1943
	Ramón Encinas 1943 - 1945		Jacinto Quincoces 1945 - 1946
	Baltasar Albéniz 1946 - 1947		Jacinto Quincoces 1946 - 1948
	Michael Alexander Keeping 1948 - 1950		Baltasar Albéniz 1950 - 1951
	Héctor Scarone 1951 - 1952		Enrique Fernández Viola 1953 - 1954
	José Villalonga Llorente 1954 - 1957		Luis Carniglia 1957 - 1959
	Miguel Muňoz Monzún 1959 - 1959		Luis Carniglia 1959 - 1959
	Manuel Fleitas Solich 1959 - 1960		Miguel Muňoz Monzún 1960 - 1974
	Luis Molowny Arbelo 1974 - 1974		Miljan Miljanic 1974 - 1977
	Luis Molowny Arbelo 1977 - 1979		Vujadin Boškov 1979 - 1982
	Luis Molowny Arbelo 1982 - 1982		Alfredo Di Stéfano Laulhé 1982 - 1984
	Amancio Amaro Varela 1984 - 1985		Luis Molowny Arbelo 1985 - 1986
	Leo Beenhakker 1986 - 1989		John Benjamin Toshack 1989 - 1990
	Alfredo Di Stéfano Laulhé 1990 - 1991		Radomir Antić 1991 - 1992
	Leo Beenhakker 1992 - 1992		Benito Floro Sanz 1992 - 1994
	Vicente Del Bosque González 1994 - 1994		Jorge Alberto Valdano Castellano 1994 - 1996
	Vicente Del Bosque González 1996 - 1996		Arsenio Iglesias 1996 - 1996
	Fabio Capello 1996 - 1997		Josep Jupp Heynckes 1997 - 1998
	Guus Hiddink 1998 - 1999		John Benjamin Toshack 1999 - 1999
	Vicente Del Bosque González 1999 - 2003		Carlos Queiroz 2003 - 2004
	José Antonio Camacho Alfaro 2004 - 2004		Mariano García Remón 2004 - 2004
	Vanderlei Luxemburgo da Silva 2004 - 2005		Juan Ramón López Caro 2005 - 2006
	Fabio Capello 2006 - 2007		Bernd Schuster 2007 - 2008
	Juande Ramos 2008 - 2009		Manuel Pellegrini 2009 - 2010
	José Mourinho 2010 - nyní