Santiago Bernabéu

Snad žádný jiný člověk toho v dějinách fotbalu pro svůj klub neudělal tolik jako Santiago Bernabeu pro Real Madrid. Tento Španěl v královském klubu působil v různých funkcích celých šedesát devět let. Za tu dobu si vyzkoušel všechno: byl hráč, kapitán, sekretář, ředitel, prezident i majitel. Vraťme se však na úplný začátek velkolepého svazku. Svazku, který v dějinách sportu nemá obdoby.

Santiago Bernabeu de Yeste se narodil 8. června 1895 ve východošpanělském městě Albacete, které leží asi sto kilometrů od přístavní Valencie. Matka byla Kubánka, otec Španěl. Mladý Santiago od narození miloval fotbal, vedle toho však také studoval. Stejně jako jeho otec vystudoval právnickou fakultu. Z tohoto faktu je zřejmé, že se jednalo o inteligentního muže, jenž se uměl chovat. Když mu bylo něco kolem desíti let, vzal ho táta na fotbal. "Pojď, synu, uvidíš, jak hraje Real Madrid. Víš, to je klub, který mám rád," lákal ho. Nemohl tušit, jak moc kouzelná hra na chlapce zapůsobí. Santiago se do Realu doslova zamiloval. Nedal rodičům pokoj. Neustále žadonil o další a další zápasy, vedle toho chtěl sám hrát. Když mu bylo čtrnáct, zapsal jej otec do mládežnického týmu Realu. Syn byl nadšen. Ani nechtěl chodit z tréninků domů. Vzorem mu byl starší bratr Marcelo, který rovněž nastupoval ve sněhobílém dresu. Netrvalo dlouho a Bernabeu se prosadil do "A" týmu Realu. Bylo mu teprve sedmnáct let, když poprvé vyběhl na malý a oprýskaný stadion. Nakonec na něm odkopal osmnáct sezon. Nikdy nehrál za jiný klub. Nastupoval na pozici středního útočníka, uměl zakončit levou, pravou i hlavou. Byl to spolehlivý střelec. Bratr Marcelo nastupoval na pravém křídle a Santiagovi přesně připravoval střelecké pozice. Jeho kvality potvrzuje jeden z tradičních duelů s Barcelonou, který skončil v současnosti již nepředstavitelným skóre 6:6. Santiago tehdy vstřelil čtyři góly.

První titul přišel v roce 1916, další o rok později, a další zase za rok... Real během jedenácti let získal celkem devět ligových titulů plus vítězství ve Španělském poháru. Ještě to však nebyly tituly v Primera División. Soutěž se označovala jako Regionální liga. Bernabeu, ač nikdy nepatřil mezi zvlášť nadané techniky, v kariéře nastřílel celkem 1200 soutěžních branek. Alespoň to uvádějí statistici při sestavování žebříčků nejlepších střelců. Stejně jako třeba u Pepiho Bicana to však nejsou oficiální čísla, tudíž se nejedná o potvrzená fakta... To však nemění nic na tom, že Bernabeu Realu výrazně pomohl k vůbec prvním krůčkům pozdější bohaté klubové historie. V létě roku 1927 hraje kapitán týmu, Bernabeu, svůj poslední profesionální zápas, načež odchází do fotbalového důchodu. To ovšem neznamená, že mizí z fotbalu jako takového, to rozhodně ne... Hned po skončení aktivní kariéry hráče se stává sekretářem klubu a získává rovněž místo na Španělském fotbalovém svazu. Pracuje jako pomocný statistik a organizátor nižších soutěží. Hlavní náplní života však zůstává Real Madrid. V roce 1929 Bernabeu spolu s několika kolegy zakládá Primera División, která od té doby ve Španělsku existuje dodnes.

V roce 1943, ve svých osmačtyřiceti letech, usedá do křesla šéfa Realu Madrid. Stává se prezidentem i ředitelem klubu a je třeba ihned dodat, že jej nečeká vůbec lehká práce.

Když poprvé vstoupil do své kanceláře na stadionu, zjistil, v jak mizerné situaci se klub nachází. Rozkradený majetek, prázdná pokladna, chátrající stadion, podvodníci mezi zaměstnanci a mužstvo zralé na sestup z ligy. Nebylo divu, že se do jinak prestižní pozice nikdo nehnal. Bernabeu nelenil a hned při svém příchodu prohlásil: "Vybudujeme královský klub nejen názvem, ale i skutečným postavením." Odpovědí byl posměch médií i fanoušků. On se ale nenechal rozhodit, což dokumentuje prohlášení, kde slibuje, že postaví největší stadion světa pro 125 tisíc diváků. Ironičtí novináři mu doporučovali důkladnou návštěvu lékaře. "Vždyť odkud by vzal peníze?" ptali se všichni...

Santiago Bernabeu však prokázal, že rozhodně není hloupý ani pomatený. Měl totiž chytrý a důmyslný plán: sehnal banku, která tenkrát zrovna vstoupila na trh s dlužními úpisy. Věrní fanoušci Realu pochopili Bernabeův záměr a stáli mnohdy i několikahodinové fronty, aby si mohli koupit akcie. Tímto způsobem milovanému klubu nevídaně pomohli a za krátkou dobu se mohli těšit z konstatování: "Na kontě klubu je 30 milionů peset!" Bernabeu se prokázal jako dobrý ekonom a právník. Stavba stadionu za rok začala a trvala tři roky. Stánek byl pojmenován Nuevo Chamart stadium, jeho slavnostní a velkolepé otevření se konalo 14. září 1947. Dodejme, že onen stadion stojí na svém místě dodnes, nyní se však jmenuje Stadion Santiaga Bernabeua...

Fanoušci královského klubu byli v euforii. Po otevření nového stadionu očekávali útok na titul. Jakým zklamáním bylo, že merengues skončili pouhé dva body od sestupu. Byla to jedna z nejhorších sezon v dějinách klubu. Bernabeu si uvědomil, že stavba stadionu automaticky nezaručuje úspěch. Potřeboval také vybudovat silný kádr, který by byl schopen konkurovat nejen nejlepším španělským celkům, ale také bojovat v evropských pohárech, a to byl úkol snad ještě těžší, než vybudování nového stadionu a finančního zajištění klubu. Klíčovým okamžikem byl březen roku 1952. Klub tehdy slavil padesát let od svého založení a na slavnost se sjelo mnoho osobností a hráčů. Bernabeu mezi nimi objevil jeden výjimečný talent: Alfreda di Stéfana. Tento Argentinec se šéfovi Bílého baletu zalíbil dvěma krásnými góly v dresu jihoamerického mužstva Millonarios Bogota. Bernabeu se rozhodl během okamžiku. "Toho génia musím pro Real získat. Jestli ho nepodepíšu, ať mi klub zakáže vstup na stadion," řekl prý tehdy Bernabeu jednomu příteli, který di Stéfanův zápas sledoval s ním. Nastal však problém: di Stéfano již měl podepsanou smlouvu s Barcelonou. Ani to však Bernabeuovi nezabránilo v další snaze získat argentinský klenot do svých řad. Po dlouhých tahanicích a vyjednáváních nakonec mohl slavit úspěch. Di Stéfano se upsal Realu.

Barcelona si mohla rvát vlasy. Netrvalo totiž dlouho, přesně řečeno jen rok, než se naplno projevilo, co všechno Real s di Stéfanovým příchodem získal. První sezona = první titul po dlouhých jednadvaceti letech. Neexistoval šťastnější člověk než Bernabeu. Toho sice mnozí obviňovali ze spolupráce s diktátorem Frankem, známým fanouškem Realu, on to však vždy vehementně popíral. Není důvod mu nevěřit. Důkazem budiž incident jiného vlivného generála, Astraye, kterému Bernabeu zakázal vstoupit na madridský stadion, kvůli jeho nevhodnému chování v čestné lóži. Své rozhodnutí nezměnil ani přes opakované výhrůžky smrtí. Proč to dělal? Nechtěl klubu kazit pověst...

Už jsme psali výše o Bernabeuově touze udělat z Realu evropský klub číslo jedna. Povedlo se mu to. Do Realu přicházela hvězda za hvězdou. Alfredo di Stéfano, Francisco Gento, Ferenc Puskás, Raymond Kopa, Didi, Amancio, Pirri, José Santamaría, Gunter Netzer, Paul Breitner, José Antonio Camacho a mnoho dalších. Ti všichni se zasloužili o nesmrtelnost klubu. Ještě víc však Bernabeu, neboť to byl on, kdo je do Madridu přivedl. "On Real miloval. Nikdy jsem se nesetkal s takovým patriotem, jako byl Bernabeu. Pro klub by udělal všechno," to jsou slova bohužel již zesnulého Ference Puskáse. Bernabeu vždy uměl hráče přesvědčit, proč by měl jít právě do jeho klubu. Byla z něj cítit taková víra v úspěch, že prostě nešlo odolat...

Odměnou byla legendární série pěti vyhraných ročníků Poháru mistrů evropských zemí za sebou. To se ještě žádnému jinému klubu nikdy nepodařilo. A co víc, Real předváděl úchvatný fotbal. Fanoušci klubu byli hrdí, že se mohou ztotožňovat právě s Realem. Když na jaře roku 1960 Real Madrid nastupoval k pátému finále PMEZ v řadě, usedal Bernabeu na tribunu s klidem. Věděl o kvalitě svého mužstva. Jaký to byl rozdíl od toho pocitu, který zažíval dřív, kdy se musel bát o každou stovku peset a o zdraví každého hráče... Hampden Park v Glasgow byl tehdy svědkem něčeho výjimečného. Něčeho, co se od té doby neopakovalo. 135 tisíc přítomných diváků jen nevěřícně zíralo, co se před jejich zraky děje. Říká se, že ještě žádný klub nehrál tak suverénně a pohledně jako tehdy Real. Dva nejblyštivější Bernabeuovy klenoty - Puskás a di Stéfano - se postarali o neopakovatelný zážitek. Real smetl Eintracht Frankfurt vysoko 7:3. Puskás dal čtyři góly, di Stéfano o jeden méně. Když kapitán José María Zárraga po zápase přebíral trofej určenou vítězi, Santiago Bernabeu neuměl vyjádřit svou radost. Klub, který celý život miloval, mu připravil obrovskou radost. Hráči mu svými výkony poděkovali za snahu a úsilí, které vložil do vybudování nejen týmu, ale celé fungující společnosti Real Madrid.

Kromě evropských triumfů přicházely také domácí tituly. Za prezidentování Bernabeua jich bylo celkem šestnáct. K tomu připočtěme šest Španělských pohárů, Interkontinentální pohár a hlavně šest vítězství v Poháru mistrů a vychází nám číslo, které raději ani nebudeme zmiňovat, aby se některým slabším povahám nezatočila hlava... A to je řeč jen o titulech získaných z pozice prezidenta a ředitele. Ty hráčské jsou zmíněny výše. Sečteme-li alespoň všechny Bernabeuovy ligové primáty (i ty mimo záštitu Primera División), dostaneme se k stěží uvěřitelnému číslu 25. To znamená čtvrtstoletí vlády Realu.

Je to neskutečný rozdíl, ale když si uvědomíme, jak se chová a prezentuje Real dnes a v jaké situaci byl především na počátku Bernabeuova působení, zjistíme, jak moc toho pro klub udělal. Říká se o něm, že uměl vyjít s úplně každým. Vždy totiž doufal v peněžní zisk ve prospěch Realu. Když jej novináři žádali o rozhovor, povolil jen v případě, že mu přispěli do klubové kasy. Peníze zkrátka byly třeba a Bernabeu je uměl sehnat. Ti, co jej pamatují, na něj vzpomínají jako na čestného člověka. Nikdy nepodváděl. Nikdy se nesnažil ovlivnit výsledky. Bernabeu byl živoucím důkazem oddanosti klubu a víry v úspěch. Pro Real by udělal vše. Dnes má klub nebývalé renomé, popularitu i marketingovou značku. V době Bernabeua však zaměstnanci neměli ani na oblek. On sám funkcionářům ze svého kupoval obleky, aby Real dobře reprezentovali. Pětatřicet let, až do smrti, nepřetržitě dělal v klubu prezidenta a ředitele. A to celou dobu bezplatně. Neuplynul den, aby se Bernabeu neobjevil ve své kanceláři a nekontroloval situaci a chod klubu. Pro jeho čestnost a slušnost jej nikdy a nikde neodmítli. Říká se, že dokonce i fanoušci konkurenční Barcelony jej mají v úctě.

Když 2. června 1978, jen šest dní před svými třiaosmdesátými narozeninami, vydechl naposled, vyhlásila mezinárodní fotbalová federace FIFA oficiální tři dny smutku. Ze sídla FIFA, UEFA i Španělského fotbalového svazu byla na tři dny spuštěna černá vlajka. Svět totiž opustil muž, jakých v historii nejpopulárnější hry mnoho nebylo. Na pohřeb přijelo hodně přes sto tisíc lidí. Prezident FIFA, Joao Havelange, pronesl smuteční řeč na počest odcházejícího Španěla. Už bylo napsáno, že stadion Nuevo Chamart byl od té doby pojmenován po Bernabeuovi.

Ptáte-li se, v jakých pocitech Bernabeu umíral, vězte, že šťasten. Real Madrid totiž jen pár týdnů před jeho smrtí získal mistrovský titul, který mu hráči věnovali na cestu na věčnost.