Ricardo Zamora

V době, kdy se celý svět pomalu oklepával z dozvuků první světové války, byl "objeven" člověk, který se na dlouhých dvacet let stal idolem celého Španělska. Již mnoho generací vede spor, zda byl lepší Španěl Zamora nebo Čechoslovák Plánička. Nezpochybnitelná odpověď patrně zjištěna nikdy nebude, ovšem faktem je, že ve světě se většího uznání dostalo Zamorovi.

Ricardo Zamora Martínez se narodil 21. ledna roku 1901 v metropoli Katalánska, v Barceloně. Jeho životním poutem a vášní se již od malička stal fotbalový míč. V době, kdy chytával ten, kdo stál nejblíž brance, byl Zamora doslova přírodním úkazem. Jeho neuvěřitelný reflex a fyzická síla soupeři prakticky nedovolovaly skórovat. Každou volnou chvíli, každou volnou minutu trávil mladý Ricardo tím, že si o zeď rodného domu házel míčem do všech stran, aby jej pak chytal. Trénoval si tím postřeh a reflexy. Ricardovi rodiče v synovi uviděli nesporný velký talent, proto jej roku 1916 přihlásili do dorostu Espanyolu Barcelona, Ricardo ještě neměl ani patnáct let. Za dva roky však už chytal ligu, přičemž patřil mezi nejlepší brankáře soutěže. Bylo mu pouhých sedmnáct, když Espanyolu vychytal triumf v prestižním Poháru Katalánska. "To není možné, ten chlapec není jen obyčejný brankář," šeptalo se Barcelonou. Nevídaný talent mladičkého chlapce se stával legendou. Fotbaloví experti a nároční historikové žasli nad mimořádnou pohyblivostí, reflexem a elánem, tím vším Zamora disponoval. Jeho slávu ještě umocňovalo galantní chování. Na všechny byl milý, ani později, v dobách své velké slávy, se nestal arogantní. Naopak. "Jeho skromnost a klid nás všechny udivoval. Neznal jsem čestnějšího člověka," vzpomínal Zamorův spoluhráč z reprezentace Jose Samitier. Především zmíněný klid byl u tak mladého fotbalisty až zázračný.

Zamora v osmnácti nastupoval proti nejlepší hráčům Španělska a potažmo i Evropy, přesto jej to nijak nezviklalo. Jeho památný klidný a sebejistý pohled zpod slušivé čapky se stal nezapomenutelným. Byl to on, kdo uklidňoval o deset let starší spoluhráče... Kromě toho se nebál ani tvrdých soubojů, vycházel z nich zpravidla jako vítěz, tedy s míčem v ruce. Samostatnou kapitolou by pak mohl být brankářův neopakovatelný akrobatický talent. Tolik míčů chycených v pádu při skoku na svém kontě neměl snad ani legendární "Pavouk" Lev Jašin.

Zamorův raketový start fotbalovou kariérou byl tak působivý, až se manažeři Espanyolu začali obávat, že mu za pár let forma odezní. Mýlili se. Ricardova výkonnost naopak rok od roku stoupala, stále se zlepšoval a prakticky neznal špatný zápas. Chytal spolehlivě, či excelentně. Jiná možnost neexistovala. Jeho působení v Espanyolu však narušila hádka s jedním z týmových ředitelů. Zamora se musel stěhovat. Nové útočiště si našel v nedalekém městském rivalovi, FC Barceloně. Psal se rok 1919, Zamorovi bylo pouhých osmnáct, i tak však přicházel jako velká hvězda. Navíc už měl i vlastní přezdívku: El Divino - Božský. Tohle přízvisko se k němu připoutalo navždy. A nutno dodat, že lepší bychom těžko vymýšleli... Pro Barcelonu se Zamora stal požehnáním. Hned ve své první sezóně klub dovedl k trofeji pro vítěze Poháru Katalánska, Barca navíc vyhrála i Copa del Rey, neboli Španělský Královský pohár. Proti Barceloně tehdy ve finále stál Athletic Bilbao, dějiště utkání, město Gijón, se na slavnou událost chystalo týdny předem. Na všech plakátech k utkání byla Zamorova tvář, všichni jej chtěli vidět naživo. Běží poslední minuty zápasu, Barca vede 2:0, ale je pod obrovským tlakem. Bilbao ze všech sil útočí a snaží se výsledek zkorigovat. Jeden ze záložníků baskického klubu vysílá dělovou ránu do růžku barcelonské branky. Všichni už zvedají ruce nad hlavu, hlasatel takřka hlásí gól, když...se ve vzduchu zázračně objeví Zamora, který míč v pohodě stáhne k zemi. Za pár okamžiků je konec, vítězství si připisují hráči katalánského velkoklubu. Mladičký, teprve devatenáctiletý Zamora, je s trochou nadsázky již tehdy legendou. To on blaugranas dovedl k cenné trofeji. Přítomní pánové v elegantních buřinkách ze Španělského svazu si do notýsku připisují jedno jméno - Ricardo Zamora. Nač? Nu, byli pověřeni sestavením španělského týmu amatérů na olympiádu do Antverp (mohli se účastnit jen amatéři, v té době i Zamora).

Zamorův reprezentační debut zároveň znamenal historicky vůbec první zápas Španělska na mezinárodní scéně. Devatenáctiletý brankář dával celé zemi velkou naději na úspěch. Ne snad svými prohlášeními, to chraň Bůh. Zamora nikdy nepatřil k hráčům s velkou pusou, kteří sebevědomě hlásají budoucí úspěchy. Za něj mluvily výkony, slov nebylo potřeba... Silní Španělé opírající se o schopnosti Zamory a bájného superstřelce Pichichiho, který pár dní předtím proti Zamorovi hrál ve finále Copa del Rey (celou kariéru strávil v Bilbau) a podle nějž se mimochodem jmenuje prestižní ocenění pro nejlepšího střelce ročníku Primera Divsión, měli v prvním kole za soupeře Dánsko. To mělo oproti Španělům z mezinárodního fotbalu dostatek zkušeností a patřilo k favoritům celého šampionátu. Výsledek? Úžasný, 1:0 pro Španěly. Pro Zamoru a spol. to byl takřka zázračný start. S jejich výhrou nikdo nepočítal. Na tehdejší poměry to navíc bylo podivuhodné skóre, vždyť v zápasech v průměru padalo nějakých pět, šest gólů... Španělé nakonec z turnaje přivezli stříbrnou medaili. Měli však také trochu štěstí, a to když českoslovenští reprezentanti během prvního finálového zápasu odstoupili z boje s domácími Belgičany na protest proti výkonu rozhodčího. Byla z toho diskvalifikace a mezinárodní ostuda... Stříbro Španělů se stalo nejlepším výsledkem na prvním turnaji kterékoli reprezentace v historii. Španělé vyhráli čtyři z pěti zápasů. Olympiáda však přinesla také jednu kaňku na cti božského Zamory, který byl v závěru utkání s Itálií vyloučen za nesportovní gesto. Jeho známí tvrdí, že si to do konce života vyčítal, a také proto se stal ještě čestnějším a slušnějším. Vskutku, Zamorova čestnost a slušnost byly proslulé. Slavný El Divino byl velkým elegánem a miláčkem všech Barceloňanů. Když vyšel na ulici, okamžitě byl zastavován kolemjdoucími. Každý si s ním chtěl popovídat a Zamora nikdy neodmítl...

Další roky v Barce přinášely další a další trofeje. Blaugranas ještě jednou vyhráli Španělský pohár, dvakrát pak Katalánský pohár. A to vše za pouhé tři roky. Klubem Zamorova srdce však přesto zůstával rival Barcelony, Espanyol. Roku 1922 Espanyol kompletně proměnil své vedení, ředitelé, kteří v klubu působili za předchozího Zamorova působení, byli vystřídáni jinými. To byl signál pro Zamoru, který se do Espanyolu vrátil. S klubem pak také vstoupil mezi skupinu nejlepších, do nově vzniklé La Ligy. Zamora, coby hlavní hvězda celé ligy, své kvality navíc i nadále prokazoval i v národním dresu. Bohužel, olympiáda 1924 v Paříži pro Španěly nedopadla dobře. Fotbalisté ze země zpod Pyrenejí totiž vypadli hned po prvním zápase s Itálií, když se o jedinou branku zápasu postaral španělský kapitán, stoper Pedro Vallana. Bohužel se trefil do vlastní sítě. Zamora proti změně směru původní střely Baloncieriho neměl šanci, těžký kožený míč zapadl přesně do růžku brány. Španělsko bylo vyřazeno...

O čtyři roky později Espanyol znovu vítězí ve Španělském poháru i v šampionátu o krále Katalánska. Osmadvacetiletý Zamora soupeře přiváděl k šílenství. Nikdo mu nedokázal dát gól. V dobách, kdy utkání pravidelně končívala výsledky 4:3, či 6:1, byl Zamora zázrakem. Právě díky němu dokázal jak Espanyol, tak reprezentace mnohdy ze zápasu odcházet s čistým štítem. V roce 1929 o věhlasného čaroděje branky projevil velký zájem španělský gigant, Real Madrid, tehdy ještě hrající pod názvem FC Madrid. Královský klub vedený obětavým manažerem Bernabeuem za věhlasného gólmana nabídl nevídaných a rekordních sto padesát tisíc pesos. Přestup byl brzy zpečetěn... Madrid v době, kdy ještě netěžil z přízně diktátorského generála Franca, dvakrát vyhrál španělskou ligu a dvakrát i Španělský pohár. Na vrcholu sil chytající Ricardo Zamora byl ústřední postavou celého španělského sportu. Jeho popularita a oblíbenost mezi fanoušky překračovaly běžné hranice přízně. O to zajímavější byl souboj, který na dálku vedl s jiným géniem tří tyčí - československým brankářem Františkem Pláničkou. Ti dva byli soupeři po celou kariéru. O tři roky starší a urostlejší Zamora byl hvězdou FC Madrid, Plánička zase Slavie Praha. A slibujeme, že se k jejich souboji ještě dostaneme...

15. květen 1929 byl dnem, kdy padl jeden z nejdůležitějších milníků mezinárodního fotbalu. Nepřekonatelná Anglie byla konečně poražena jiným než britským ostrovním týmem. Ta zpráva doslova obletěla svět. Thrillerový zápas, konající se v Madridě, nabídl velkolepou podívanou. Angličané byli po celý zápas mnohem lepším týmem. Vše by bylo dávno rozhodnuto, nebýt jednoho muže. Koho? Ano, hádáte správně, jmenoval se Ricardo Zamora. Byl to nejpamátnější zápas jeho velké kariéry. Co na tom, že dostal tři góly, Španělé dali čtyři. Navíc Zamora vychytal tolik šancí soupeře, že by to vyšlo na několik stran... Neuvěřitelným přemetem vzad například vychytal Cartera, který v zápase dal dva góly. Úmorné vedro a hlasivky mnoha desetitísíců diváků se podepsaly na konečném výsledku. Angličané ještě dvacet minut před koncem vedli 3:1, nakonec však podlehli 3:4. Hrdina zápasu, Zamora, dochytával se zlomenou hrudní kostí, i tak však zachránil několik situací, které by u jiného brankáře téměř zaručeně znamenaly gól... Děkujeme ti, Ricardo, od nynějška můžeme hrát i my klidněji," napsal po zápase třeba známý italský deník Gazzetta dello Sport v narážce na to, že ani silné Itálii se do té doby nikdy Anglii nepodařilo zdolat. Poněkud trpčejší jsou ve Španělsku vzpomínky na odvetu: nažhavená Anglie Španěly v prvním z dalších vzájemných zápasů smetla 7:1. O smrtící útok Albionu se tehdy staral především legendární útočník Evertonu Dixie Dean, střelec nepřekonatelných šedesáti branek v ročníku 1927/28. Právě Dean Zamoru hned na začátku utkání tvrdě srazil do bláta, což bylo jakési předznamenání pozdějšího průběhu zápasu. Zamora nezažil větší potupu...

Téhož roku se konal kongres, na němž se mělo rozhodnout o pořadateli prvního mistrovství světa ve fotbale. Pozvaní Španělé se však odmítli zúčastnit a raději se vydali na turné po Evropě, během něhož dorazili také do Prahy. Poprvé tedy mohlo dojít k souboji dvou nejlepších brankářů té doby. Plánička versus Zamora, to bylo heslo celého zápasu. Desítky a snad i stovky stránek byly o tom souboji popsány jak ve španělských, tak v československých novinách. Vítězem se nakonec stal skromný a pracovitý Plánička, který udržel nulu, zatímco elegán s překrásným stylem chytání, Zamora, lovil míč ze sítě dvakrát. Vítězem byl Plánička a Slavia...

Na světový šampionát do Itálie, který se konal roku 1934, už Španělé odjeli. V prvním zápase jim za soupeře byli techničtí Brazilci, kteří si do Evropy přijeli zahrát dobrý fotbal a turnaj nebrali tak prestižně jako Evropané. Chtěli však navázat na úspěch Uruguayců, kteří mistrovství vyhráli před čtyřmi lety. Hlavní postavou kanárků byl věhlasný Leonidas, jehož souboje s nepřekonatelným Zamorou měly být ozdobou celého turnaje. A jednoznačným vítězem se stal Zamora, který výraznou měrou přispěl k výhře Španělů v poměru 3:1. Leonidas sice svou brankou snižoval na 1:3, ovšem to byla jen slabá útěcha pro zklamané příznivce Selecaa. Božský Zamora podal výborný výkon. Především jeho skvělý reflexivní zákrok proti střele Silvia na tribunách janovského stadionu vyvolal vlnu bouřlivého nadšení. Španělé tedy byli ve čtvrtfinále, neboť první zápas s Brazílií zároveň sloužil jako osmifinále. Čtvrtfinálovým protivníkem byl domácí výběr Itálie. Nabitá Squadra Azzurra vedená proslulým kanonýrem milánského Interu, Giuseppe Meazzou, vyhlížela jako extrémně silný soupeř. Zápas samotný se ale stal především soubojem tvrdosti. Bohužel. Na obou stranách byly k vidění nešetrné zákroky. Zejména Italové se z touhy po "odstranění" hvězd Španělska uchylovali často až ke krajnosti.

Zamora byl po dobu celého zápasu terčem mnoha nesmírně tvrdých zákroků, několikrát jej dokonce museli křísit lékaři. Belgický sudí Beart byl pod ohromným tlakem italského vůdce Benita Mussoliniho, který všem zápasům modrých přihlížel z hlavní tribuny v čestné lóži, a tak si zkrátka nemohl dovolit pískat proti Italům. Běsnící Španělé se rozčilovali nad podivnými verdikty rozhodčího takřka každou minutou, z utkání se stávala doslova selanka. Mezi střelce se jako první zapsal španělský Regueiro (ve 30. minutě), který tečovanou ranou překonal skvělého brankáře Combiho. Za Italy však na 1:1 ještě před poločasem srovnával Ferrari. Vyrovnávací trefa Italů vyvolala velký rozruch, neboť podle názoru Španělů neměla platit. Schiavio totiž Zamorovi při přímém kopu nedovoleně bránil ve výhledu, španělský gólman proto musel jen vyrazit k Ferrarimu, jenž pak v pohodě zavěsil do odkryté brány. Sudí Beart ovšem nereagoval a gól uznal. Stejným výsledkem zápas nakonec i skončil, muselo se tedy hrát znovu, a to hned další den. Přesto bylo téměř vše jinak. Jen dějiště zápasu bylo stejné - Stadio Communale ve Florencii. Vinou surového prvního zápasu nemohlo další den nastoupit hned sedm hráčů Španělska a čtyři hráči Itálie. Tragédií pro Španěly byla hlavně nucená neúčast klíčového Zamory. Bylo naprosto zřejmé, že bez něj by první zápas proti Meazzovi, Orsimu, či Ferrarimu skončil úplně jinak... Náhradník Noguet se však v brance překonával a předvedl dost možná životní výkon. Ani to ale nestačilo, o výhře Italů rozhodl v jedenácté minutě hlavičkou skvělý Meazza. "Za Bohy prostě není náhrada," smutnil po zápase zklamaný náhradník Juan Noguet, který si i přes porážku vysloužil velkou pochvalu trenérovu i Zamorovu. Do semifinále proti Sindelarově Rakousku tedy postoupila Itálie, která nakonec celý turnaj také vyhrála, když ve finále zdolala Československo.

Reprezentační dres Zamora naposledy oblékl 23. února roku 1936 v zápase s Německem. Stadion Municipal v Barceloně a šedesát pět tisíc fanoušků na něm byl svědkem porážky mladých a houževnatých Němců. Naopak možná už přestárlí, ale stále výteční Španělé slavili další z řady vítězných zápasů. Zamorův protějšek z německé branky, Hans Jacob, který mimochodem podal skvělý výkon, po zápase prohlásil: "I na sklonku své kariéry byl Zamora velkým brankářem. Viděl jsem ho hrát třikrát, a hrál jsem proti všem nejlepším brankářům Evropy. Podle mého názoru byl Zamora třídou sám pro sebe." Není třeba cokoli dodávat, Jacob to shrnul věru výstižně...

Zamorova bilance v národním dresu je přímo fascinující. Ve 46 odchytaných zápasech inkasoval pouhých 42 gólů. Když uvážíte, že se hrávalo mnohdy i s pěti útočníky, tak to není špatná bilance, nemyslíte...?

Když roku 1936 Francova armáda začala ovládat Madrid, odešel znechucený Zamora do Francie, kde podepsal klubu OSG Nice. Co na tom, že si výrazně pohoršil finančně i kvalitativně, čest mu nedovolovala hrát za klub těžící z politického vlivu diktátora. Klasik by jistě zvolal: "Ó jak vzácný charakter se najde mezi lidmi!"

Ve Francii Zamora strávil dva roky a nakonec tam také ukončil kariéru. Psal se rok 1938, El Divinovi bylo třicet sedm let. S fotbalovou brankou se rozloučil jeden z jejích nejlepších vládců v dějinách... Jen pár dní po konci kariéry Zamora opustil Francii navždy. Zemi galského kohouta totiž pomalu začínaly obklopovat německé tanky, na což se Zamora nedokázal dívat. Vrátil se zpět na rodný Pyrenejský poloostrov, kde se jako trenér ujal klubu Atlético Aviación (dřívější název Atlétika Madrid). A rovněž v nové fotbalové funkci byl úspěšný. Vždyť za sedm let u kormidla Atlética získal dva španělské tituly. Po klubu z metropole Španělska vedl také Celtu Vigo nebo Málagu. Po válce dokonce krátkou dobu koučoval také španělskou reprezentaci, která pod jeho vedením neprohrála jediný zápas. Zásadový Zamora se však nesmířil s principem uvolňování hráčů k tréninku reprezentace a raději se vrátil k trénování klubů. Ještě jednou se ujal Celty Vigo, poté tři roky vedl milovaný Espanyol Barcelona. O jeho slušnosti a čestnosti svědčí mimojiné i tento příklad: když Espanyol v sezóně 1961/62 ve Veletržním poháru narazil na anglický celek Birmingham City, zvrhnul se vzájemný souboj obou klubů k surové řeži. Zamora se zachoval jako skutečný člověk fair play, neboť ze zápasu ve druhém poločase stáhl tři své nejlepší hráče proto, že pozoroval jejich sklon k příliš agresivní hře. Zápas nedohráli ještě čtyři další, většina aktérů utkání ztrácela sebekontrolu. Jen klidný Zamora si zachoval tvář. Po zápase rozčileně rozdával pokuty vlastním hráčům, což se ovšem hrubě nelíbilo šéfum Espanyolu. Výsledkem byla dlouhá hádka Zamory s vrcholnými manažery klubu, kteří nakonec odmítli pokuty pro hráče posvětit. Naštvaný a znechucený Zamora rezignoval a zanechal své práce ve fotbale...

Stal se z něj sportovní novinář, napsal přes dvě stě odborných studií o fotbale. Jeho názorů si fotbalová Evropa nikdy nepřestala vážit. El Divino se dočkal také svého nástupce. Jeho syn Ricardo byl rovněž brankář, chytal například za Espanyol Barcelona, Atlético Madrid nebo Valencii. Nakoukl dokonce i do reprezentace, tátovi se však nikdy nevyrovnal. Kdo by mu to ale zazlíval? Vždyť to ani nešlo...

Když 8. září roku 1978 v sedmasedmdesáti letech zemřel, vyhlásil Španělský fotbalový svaz několikadenní smutek. Na pohřeb přišly desetitisíce lidí, včetně vládních úředníků a královské rodiny. Zamora se loučil jako král. A právem, on totiž králem byl. Jeho rakev byla vystavena na stadionu Espanyolu Barcelona, tisíce lidí mu svíčky chodí zapalovat dodnes. Je tomu již více než třicet let, ani po tak dlouhé době však na legendu mezi tyčemi nezapomněli. Španělsko nikdy nemělo lepšího brankáře, což dokazuje také název každoročního prestižního ocenění pro gólmana s nejnižším počtem inkasovaných branek španělské ligy. Ve společensky smutném meziválečném období, kdy fotbal ovládali útočníci, byl Ricardo Zamora fenoménem. Jeho věhlas je neopakovatelný, stejně jako jeho charakter. Jemu podobný se už nikdy nenarodí, on byl totiž El Divino - Božský...

Úspěchy:
Jako hráč: stříbro z olympijských her (1920), 2x mistr Španělska (1932, 33), 5x vítěz Španělského poháru (1920, 22, 29, 34, 36), 5x mistr Katalánska (1918, 20, 21, 22, 29), 5. nejlepší brankář světa 20. století podle IFFHS.

Jako trenér: 2x mistr Španělska (1940, 41).