Pirri

Vidíte to při sledování fotbalových zápasů dnes a denně. Hráči se skácí často po letmém dotyku nebo bez cizího přičinění, při sebemenším škrábanci se nechávají odnést ze hřiště nebo vystřídat… V 60. a 70.letech ale hrál za Real Madrid hráč, který byl jejich přesným opakem. Jmenoval se José Martínez Sánchez, ale fotbalový svět ho znal a zná pod jménem Pirri.

Životní pouť budoucího fotbalisty, který je symbolem jedné z epoch Realu Madrid, se načala v Africe. José Martínez Sánchez se narodil 11. března 1945 v Ceutě, jednom ze dvou španělských území na černém kontinentě. Zde také začal s fotbalem, hrál v místních klubech Imperio de Riffien, Sociedad Deportiva Ceuta a Atlético Ceuta. Na studiích vynikal především ve sportu, ale špatný žák rovněž nebyl. Kvůli studijním povinnostem musel přesídlit na Pyrenejský poloostrov a jelikož to ze Ceuty bylo nejblíž, zakotvil v roce 1963 v andaluské Granadě.

Ani zde nenechal v klidu kulatý nesmysl. Nastupoval za místní klub Ciudad de la Alhambra, nazvaný podle významné granadské pamětihodnosti. A právě v tomto týmu na sebe přítáhl pozornost španělské fotbalové veřejnosti. Za své výkony v sezóně 1963-64 byl nejprve nominován do amatérské reprezentace, kde zastával místo pravého záložníka.

Skutečný průlom se ovšem devatenáctiletému hráči povedl až přestupem do Realu Madrid. Bílý balet tehdy procházel přechodovým obdobím, kdy musel nahradit slavnou generaci veteránů, která vyhrála pětkrát po sobě PMEZ. Odešel Di Stéfano, na odchodu byl Puskás a „posledním mohykánem“ a kapitánem Realu se stal Francisco Gento.

Mladý José Martínez, který časem dostal přezdívku Pirri, jež mu už vydržela, si nemohl nicméně přát lepší debut v bílém dresu. Dostal za úkol nahradit legendárního Puskáse, který byl vyloučen v zápase proti Betisu. Pirri nastoupil s dresem číslo 10 na zádech proti věčnému rivalovi FC Barcelona. 8. listopadu 1964 zvítězil Real Madrid, vedený Pacem Gentem 4:1, když hattrick vstřelila další hvězda tohoto období „El Brujo“ Amancio.

Hned v první sezóně získal Pirri ligový titul, kterému v průběhu kariéry přidal ještě dalších devět a nad hlavu rovněž pozdvihl čtyři španělské poháry. Tehdejšímu mladému mužstvu Realu Madrid, složenému z jedenácti Španělů se přezdívalo „los yeyés“ a Pirri byl jedním z jeho vůdců. Zastával pozici záložníka a později hrál jako libero.

Největším úspěchem této generace byl zisk šestého titulu Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů. Stalo se tak v roce 1966. Pirri spolu s Gentem a Zocem odehráli všech devět utkání. Ve finále narazil Real na tehdy jugoslávský Partizán Bělehrad a na bruselském stadionu Heysel ho góly Amancia a Sereny porazil 2:1. Bílému baletu se příliš nevěřilo, protože sázel na domácí mladou krev, zatímco ostatní mužstva se posilovala zahraničními hvězdami. Opak se ukázal být pravdou…

Dalším titulem, který měl Pirri a „yeyés“ na dosah, byl Pohár vítězů pohárů v roce 1971. Finále proti Chelsea skončilo remízou a regule říkala, že se musí odehrát druhý rozhodující zápas. Trenér Realu Muňoz zvažoval, zda postavit Pirriho, který měl zlomenou vřetenní kost na předloktí a hrál by tak s rukou v pásce. Nakonec se tak stalo a Pirri nastoupil, ovšem nemohl hrát naplno.

Real podlehl Chelsea po tuhém boji 1:2 a trofej PVP bude ve vitrínách na Santiago Bernabéu navždy scházet… Přesto se jistě každému, kdo viděl hrát Pirriho se zlomenou rukou, ten zápas vryje do paměti. O čtyři roky později se podobná situace opakovala ve finále španělského poháru, kdy Pirri hrál se zlomenou čelistí.

V roce 1980, po šestnácti letech strávených v bílém dresu, se Pirri rozloučil s Realem Madrid a vydal se do Mexika. Odehrál dva roky v tamním klubu Puebla a zároveň dokončil studium lékařství. O necelý rok později, 15. května 1981, se mu dostalo zasloužené pocty. Stadion Santiago Bernabéu vybuchl nadšením, když Pirri pozdravil tribuny ze středového kruhu. Počítadlo startů Pirriho za Bílý balet se zastavilo na čísle 561, během kterých vstřelil 170 gólů.

Po návratu z Mexika působil Pirri jako vedoucí lékařského týmu Realu Madrid. Od roku 1996 zastával po čtyři roky post generálního ředitele Bílého baletu. V této funkci ho pak vystřídal další z velkých fotbalistů, Jorge Valdano.

Ani reprezentační pozvánky se Pirrimu nevyhýbaly. Poprvé se uvedl v dresu španělského národního týmu proti Argentině na MS 1966 v Anglii. Vstřelil jediný gól svého mužstva, které však prohrálo 1:2. Celkem má Pirri na svém kontě 41 startů a překvapivý počet 16 góů, když uvážíme, že do jeho kompetence spadala spíše obranná činnost. Z červeným španělským dresem se rozloučil rovněž na mistrovství světa, tentokrát v roce 1978 v Argentině. Loučení to bylo vítězné, Španělé zvítězili v zápase proti Švédsku 1:0.

Pirriho zdobila po celou jeho fotbalovou kariéru nezdolná vůle po vítězství a schopnost se plně odevzdat a obětovat pro mužstvo, jak mnohokrát dokázal. Nebyl míčovým kouzelníkem, ani neomylným střelcem, ale jeho zápal a vytrvalost z něj činily motor a tahouna, bez něhož se žádný tým neobejde. Za své zásluhy obdržel jako první nejvyšší vyznamenání Realu Madrid „La Laureada“.