José Antonio Camacho

Nedávný trenér španělské fotbalové reprezentace Jose Antonio Camacho rovněž náleží do plejády hvězd slavného Realu Madrid. Tento dosti ostrý pravý obránce, nazývaný také "velkým kapitánem" z důvodu, že byl dlouhá léta kapitánem jak družiny Los Blancos, tak i španělské reprezentace, odehrál téměř celou svou kariéru v bílem dresu.

Narodil se 8. července roku 1955 v Ciezu nedaleko Murcíi, jako nejmladší potomek z pětí dětí Antonia Camacha a Georgie Alfarové. Ve věku šesti let se z celou rodinou přestěhoval do Albacete, kde malý Jose učinil první fotbalové krůčky. O deset let později již debutoval v rezervním týmu Albacete Balompie a velice rychle si jej všiml také trenér juniorského reprezentačního výběru Španělska, mimochodem také bývalá hvězda Los Blancos - Hector Riala. O nějaký čas později se o vycházející hvězdu světové kopané začaly zajímat přední evropské velkokluby a veliká bitva se svedla mezi Realem Madrid a konkurenční Barcelonou. Osmnáctiletý Camacho si vybral dobře a v březnu roku 1973 posílil řady rezervní Castilly Madrid. Tam si postupně začal budovat neotřesitelnou pozici a na počátku roku 1974 si odbyl premiéru v prvním mužstvu Realu Madrid v prohraném utkání a Málagou (1:0). Novým trenérem královského klubu se stal Milian Miljanič a právě od této doby se stal Jose Antonio Camacho neoddiskutovatelným článkem základní sestavy Merengues, kde vydržel neskutečných šestnáct let. O místo v sestavě přišel za tuto dobu pouze jedinkrát a to pouze kvůli velice vážnému zranění.

5. února roku 1975 si v remízovém utkání ve Valencii s výběrem Skotska odbyl premiéru v národním dresu Španělska. V lednu roku 1975 si během tréninku přetrhal vazy v levé noze. Lékařská péče nebyla v té době na tak vysoké úrovni, jako dnes a tak s tímto zraněním Camacho bojoval téměř dva roky a na hřiště se podíval až po dvaceti měsících. První operace se totiž lékařům nepovedla a tak se hráč odhodlal odletět v roce 1979 na druhou do Paříže.

Bylo by již možná vhodné, abych také vypsal úspěchy Jose Antonia Camacha. Jedná se tady o mistrovské tituly v letech 1975, 1976, 1978, 1980, 1986, 1987, 1988, 1989 - na mistrovském titulu v roce 1979 se nepodílel kvůli již zmíněnému zranění, Španělský pohár v letech 1975, 1980, 1982, 1989, Pohár UEFA v roce 1985 a 1986, a také Ligový pohár z roku 1985. Účastnil se i Mistrovství světa v letech 1982 a 1986. 17. června 1988 si naposled obléhl reprezentační dres v zápase s Německem (0:1). Po sezóně 1988/89 ukončil také kariéru v Realu Madrid a rozhodl se odejít mládežnické celky v klubu jeho srdce. Ve španělské reprezentaci nastoupil celkem k 81 zápasům. V Realu Madrid si jich připsal 414 v lize, 61 ve španělském poháru, 44 v Poháru Mistrů, 34 v Poháru UEFA a mnoho dalších v méně významných utkáních.

O rok později bylo zorganizováno přátelské utkání mezi bývalými hvězdami Realu Madrid a Barcelony, v němž Los Blancos zvítězili 2:1 po gólech Del Bosqueho a Juanita a o něco později se podobný zápas uskutečnil také proti milánskému AC.

V roce 1992 opouští Real Madrid a odchází trénovat mužstvo se Segunda Division - Rayo Vallecano. V následující sezóně byl již trenérem Espanyolu Barcelona a v květnu roku 1996 převzal celek Sevilly. 10 června roku 1998 podepisuje opět smlouvu s Realem Madrid, kde zůstal ale pouhých 20 dní. Důvodem byly spory s vedením klubu. Dlouho ale bez práce nezůstal, protože se ujal národního týmu Španělska, se kterým o týden později debutuje ve vyhraném utkání, v poměru 1:0 nad Ruskem. I nadále se mu s týmem vedlo dobře, ale ani on nebyl schopen prolomit španělské prokletí na velkých turnajích. Na EURU 2000 ve čtvrtfinále samotný Raúl neproměnil v závěru utkání pokutový kop, což znamenalo konec nadějí. Mistrovství světa mělo podobný osud, poněvadž Španělé vypadli opět ve čtvrtfinále, tentokrát po pokutových kopech se Severní Koreou. Nutno dodat, že rozhodčí neuznal výběru Jose Antonia Camacha dva regulérní góly. Po tomto turnaji se rozhodl opustit trenérský post u národního týmu, s nímž za čtyři roky odehrál 44 utkání, v nichž 28 zvítězil, 9 remizoval a 7 prohrál. Tým pod ním vstřelil 104 branek a 36 inkasoval.

Následujícím působištěm Camacha byla Benfika Lisabon a po dalším opravdu krátkém působení u Realu Madrid se ujal kormidla prvoligové Osasuny, kterou v sezóně 2008/09 zachránil před pádem do druhé ligy.