Emilio Butragueño

Emilio "El Buitre" Butragueno pozvedl úroveň fotbalu v době, kdy se prosazovalo fyzické pojetí. Svou elegantní hrou, krásnými přihrávkami i brankami ukázal, že kouzlo fotbalu netkví výhradně v síle. Jako hráč se zasloužil o skvělou etapu Realu Madrid, klubu, kterému je věrný takřka od svého narození.

Dánský dynamit byl na světovém šampionátu v Mexiku 1986 k neudržení. V základní skupině se o tom přesvědčili všichni jeho soupeři včetně vicemistrů světa z NSR. Dánsko vyhrálo skupinu s drtivým skóre 9:1 a tým kolem Elkjaera-Larsena, Lerbyho, či mladého Michaela Laudrupa se rázem stal černým koněm mistrovství. V osmifinále se Dánové střetli se Španělskem a stadion ve městě Querétaro se stal svědkem další kanonády, ovšem většina gólů skončila za zády dánského brankáře. Španělsko vyhrálo 5:1 a čtyři branky vstřelil hbitý útočník Emilio Butragueno, budoucí legenda Realu Madrid.

Pro jeho dravost ve vápně a zvukovou podobu jeho příjmení se mu přezdívalo "El Buitre" čili sup. Odhlédněme od faktu, že tento pták je spíše než dravostí znám hltáním mršin a vraťme se k našemu útočníkovi.

Již první krůčky budoucího fotbalisty byly spojeny s "pusinkami" z hlavního města, kde se Emilio Butragueno Santos dne 22. června 1963 narodil. Jeho otec byl vášnivým příznivcem bílého baletu a tak novorozeného Emilia den poté, co spatřil světlo světa, zapsal jako člena klubu.

Jako klučík začínal Butragueno s fotbalem, tak jako mnozí, na ulici. Tehdy ovšem hrál pro radost. Mezitím pomáhal rodičům v jejich drogerii a navštěvoval střední školu Colegio Calasancio. Zde poprvé vynikly jeho schopnosti. Nicméně zprvu projevil i značný talent pro basketbal a po tři roky byl oporou školního družstva jako rozehrávač.

Až ve třinácti letech se začal naplno věnovat fotbalu, jež ho měl v budoucnu tak proslavit - v žácích hrál záložníka. Postupem času ale nastupoval jako hrotový útočník nebo levé křídlo. Svou předvídavostí, pohotovostí a mistrným zahráváním přímých kopů se stal přirozeným vůdcem týmu. A jeho sláva brzy přesáhla hranice školy.

Dne 13. července roku 1980 vystoupil Emilio Butragueno z anonymity davu, když v dresu týmu Colegio Calasancio vyhrál juniorský turnaj. Jeho otec se tentýž den rozhodl přivést ho na zkoušku do Realu Madrid. Sám Butragueno hodnotí s odstupem času tento den jako nepříliš povedený, nicméně skauti merengues si do kolonky k jeho jménu napsali "Zavolat".

Emiliovy vlohy přitáhly pozornost i jiných celků. V jednom zápase vstřelil Butragueno osm gólů a nedlouho poté mu předložilo velice lákavou nabídku Atlético Madrid. Ovšem ani nadějný hráč ani jeho otec na ní nakonec nekývli. V Realu Madrid postoupil fotbalista další zkoušku. Tehdejší trenér amatérského celku bílého baletu Juan Gea charakterizoval Butraguena ve své hodnotící zprávě takto:

"Ovládá míč oběma nohama, přičemž lepší má pravou. V jeho podání se zdá být fotbal až udivujícím způsobem snadný. Z pozice záložníka rozdává spoluhráčům bezchybné přihrávky."

15. srpna 1980 se Emiliovi splnil sen a nastoupil k prvnímu utkání v dresu klubu svého srdce. Ač nevstřelil gól, vyvolávaly jeho akce obdivné výkřiky v řadách diváků, mezi kterými nechyběl ani trenér prvního mužstva bílého baletu, Luis Molowny. 15. srpnem roku 1980 tak započala strmá Butraguenova kariéra.

Během několika let se Emilio propracoval až do druhého mužstva Realu Madrid, tehdy zvaného Castilla. V jeho dresu vybojoval v sezóně 1983-84 titul mistra druhé ligy. Jeho výkony zaujaly trenéra madridského áčka, kterým nebyl nikdo menší než Alfredo di Stéfano. Dne 5. února 1984 debutoval Emilio Butragueno v bělostném dresu Realu Madrid proti Cádizu. Na trávník se nedostal od začátku, když však byl stav po první polovině 0-2 v neprospěch Realu, Di Stéfano poslal dvacetiletého mladíka na hřiště místo Santillany. A Butragueno se mu za projevenou důvěru královsky odvděčil: dal sám dva góly a na třetí nahrál. Oslnivá premiéra byla trvalou pozvánkou do prvního mužstva, jehož dres oblékal po jedenáct let.

Již v druhém týmu Realu hrál Emilio Butragueno se čtyřmi hráči, kteří se pak na dlouhá léta stali i páteří mužstva prvního. Byli to záložníci Míchel a Rafael Martín Vázquez, obránce Manuel Sanchís, a útočník Miguel Pardeza. Pětilístku hráčů se přezdívalo právě podle Butraguena "Quinta del Buitre", volně přeloženo "Supova legie".

Talentovaní mladíci se skvěle doplňovali se zkušenými veterány Gallegem, Juanitem, Valdanem a Santillanou, jehož nástupcem byl právě "El Buitre" Butragueno. Výsledkem bylo pět po sobě jdoucích titulů mistra Španělska 1985-90, dva španělské poháry a na evropské scéně pak zisk a obhajoba Poháru UEFA.

Samotný Emilio se v této zlaté éře Realu umístil dvakrát na třetím místě v anketě Zlatý míč, sehrál skvělé zápasy a vstřelil nádherné góly. K nezapomenutelným patřila zejména odveta osmifinále Poháru UEFA na podzim 1984 proti Anderlechtu Brusel, který tehdy patřil v Evropě k nejlepším. Bílý balet prohrál v Belgii 3:0 a mnozí ho odepisovali. V odvetě na Santiago Bernabéu se však merengues vybičovali k neuvěřitelnému obratu a rozdrtili "fialky" 6:1! Butragueno vstřelil polovinu branek svého mužstva... Z nádherných gólů jmenujme alespoň jeho slalom proti Cádizu, který se dodnes drží v hitparádě nejkrásnějších branek historie klubu.

Ač byl Emilio Butragueno útočník, nestřílel ohromující množství gólů, spíše je připravoval. K tomu využíval bleskurychlých kliček, velkého zrychlení na krátkou vzdálenost a schopnosti hbitě manévrovat na malém prostoru. Častým adresátem jeho přihrávek býval nejlepší mexický fotbalista všech dob, Hugo Sánchez, s kterým strávil v bílém dresu řadu sezón a dopomohl mu ke čtyřem titulům krále střelců. "El Buitre" získal "Pichichi" pouze v roce 1991.

Při skvělých výkonech čekal Emilia Butraguena brzy i reprezentační dres. Mistrovství Evropy v roce 1984, kde španělský národní tým prohrál až ve finále s domácí Francií, ještě proseděl na lavičce. Jeho chvíle přišla až 17. října téhož roku, kdy debutoval proti Walesu. Jak bylo jeho dobrým zvykem, premiéru oslavil gólem a přispěl k vítězství Španělska 3:0.

Vrcholem jeho reprezentační kariéry bylo mistrovství světa v Mexiku o dva roky později. Získal zde bronzovou kopačku pro třetího nejlepšího střelce šampionátu a nehynoucí obdiv všech fanoušků za svůj životní výkon v osmifinále proti Dánsku, které pokořil čtyřmi góly. V tutéž dobu probíhaly ve Španělsku volby a mnoho hlasovacích lístků bylo prý prohlášeno za neplatné, neboť na nich stálo "!Oa, oa, oa, Butragueno a la Moncloa!", tedy něco na způsob "Butragueno na Hrad!".

Emilio Butragueno se přičinil o postup do čtvrtfinále, kde však bylo Španělsko vyřazeno Belgií. Stejně dopadlo i o čtyři roky později na MS v Itálii. Rovněž bez medailového ocenění skončila i účast Butraguena na mistrovství Evropy v Německu v roce 1988. V dresu španělské reprezentace vstřelil "El Buitre" v 69 zápasech 26 gólů a překonal tak Alfréda di Stéfana. V celkové tabulce mu patří v současnosti třetí místo společně s Fernandem Morientesem, za Fernandem Hierrem a rekordmanem Raúlem se 42 góly.

V roce 1995 ohlásil Emilio Butragueno odchod z Realu Madrid. Na tiskové konferenci prohlásil, že ačkoli má v úmyslu hrát ještě nejméně jednu sezónu, jeho závazek k Realu je takový, že nemůže hrát v jiném klubu španělské ligy. "El Buitre" se rozloučil se sněhobílým dresem benefičním zápasem proti AS Řím, na stadionu Santiago Bernabéu naplněném k prasknutí diváky, kteří mu přišli poděkovat. Nástupcem na jeho postu se stal další budoucí idol diváků, mladičký Raúl González Blanco. Butragueno se posléze upsal mexickému klubu Atlético Celaya.

Během svého tříletého působení v Mexiku se probojoval se svým mužstvem do finále nejvyšší soutěže, setkal se v týmu s bývalými spoluhráči z Realu Míchelem a Hugo Sánchezem a vysloužil si přezdívku "Caballero de la Cancha" - "Rytíř fotbalového hřiště". Dne 18. dubna 1998 ukončil Emilio Butragueno svou bohatou hráčskou kariéru.

Sportu však zůstal věrný i poté. Již jako fotbalista se věnoval studiu a rozhodl se ve svém vzdělávání pokračovat. Za tímto účelem přesídlil do USA, kde absolvoval postgraduální studium sportovního managementu.

Nějaký čas pracoval v baseballovém klubu Los Angeles Dodgers. Po návratu do Španělska byl jmenován výkonným poradcem Nejvyšší rady sportu. Srdcem ovšem zůstal stále merengue, což dokázal v roce 2000, kdy se stal tajemníkem sportovního ředitele Realu Madrid, někdejšího výborného útočníka, Jorge Valdana. V současné době působí jako jeden z viceprezidentů klubu.

V dresu Realu odehrál 569 zápasů a vstřelil 217 gólů.
Za reprezentaci sehrál 69 utkání a zaznamenal 26 branek.

Kluby:
Real Madrid 1984-1995
Atlético Celaya 1995-1998

Úspěchy:
Vítěz ligy 6x 1986-1990, 1994-95
Vítěz poháru 2x 1989, 1993
Vítěz superpoháru 4x 1988-1990, 1993
Vítěz Poháru UEFA 2x 1985, 1986
Vicemistr Evropy 1x 1984
Vicemistr Evropy "21" 1x 1984

Individuální ocenění:
Zlatý míč - 3. místo 2x 1986, 1988
Nejlepší střelec ligy 1x 1991 (19 gólů)