Alfredo Di Stéfano

Diskuse, kdo tedy vlastně byl nejlepším hráčem ve fotbalové historii, jsou oblíbené u fanoušků i odborníků odnepaměti. Velká část samozřejmě řekne "Pelé". Druzí na to odpoví - "Maradona"! Mnozí ale bez váhání vyhrknou, že nejlepší byl El Dirigento, slavný Alfredo Di Stéfano, největší hráčská hvězda, která kdy oblékala bílý dres Realu Madrid.

A přitom se malý Di Stéfano fotbalistou stát vůbec nemusel. Alfredův otec, mimochodem bývalý obránce River Plate, vychovával své syny, aby jednou převzali rodinnou vilu s hospodářstvím poblíž Buenos Aires. To si ale Tulio a Alfredo k srdci příliš nebrali, své dětství zasvětili uličnímu klubu Imán a později již skutečnému klubu Los Cardeles. Tulio se ale zranil a musel s fotbalem přestat, Alfredo na sobě ale dále tvrdě pracoval.

Už v šestnácti letech si ho shodou okolností vybral River Plate, což je možná důvod, proč otec povolil svému synovi kariéru profesionálního fotbalisty. Alfredo hodně a odhodlaně trénoval, jeho snem bylo zahrát si za první tým klubu, což se mu povedlo v necelých devatenácti letech. Ovšem hned svou první šanci proti San Lorenzu zahodil - následovalo přeřazení zpátky do rezervního klubu. A nedlouho poté byl navíc donucen odejít do Huracánu.

To si ale Alfredo nenechal líbit. Toužil dokázat, jak moc se v něm trenér Cesarini spletl. Během několika měsíců ho vedení River Plate koupilo zpátky za mnohem větší peníze. Druhou šanci už si nenechal ujít a rychle se stal hlavní postavou elitního argentinského mužstva. V roce 1949 zavládla v Argentině šestiměsíční generální stávka, ke které se fotbalisté také připojili. Chtěli, aby jim majitelé klubů vyplatili dlužné částky. Pokud neuspěli, bez řečí se přesunuli do "pirátské" Kolumbie, kde se díky drogovému obchodu vytvořila bohatá fotbalová liga. Přesouvali se sem nejenom nejlepší hráči Jižní Ameriky, ale dokonce i fotbalisté z Evropy. Co na tom, že mateřské kluby nedostávali peníze za přestup...

Di Stéfano se ocitl v nejlepším klubu soutěže Millonarios Bogotá. Společně se svými spoluhráči (Cozzi, Rossi, Pedernera) vytvořil skvělé mužstvo, o kterém později řekl, že bylo lepší než tým Realu Madrid v době největší slávy. Po fotbalové stránce mělo kolumbijské angažmá pro Alfreda obrovský význam. Ve vysokých nadmořských výškách totiž nabral skvělou fyzickou kondici, která ho zdobila po celý zbytek kariéry.

V roce 1952 slavil Real Madrid padesáté výročí vzniku klubu, pozval proto téměř legendami opředený kolumbijský Millonarios. Santiaga Bernabéua ihned Di Stéfano natolik uchvátil, že si usmyslil mít ho v klubu stůj co stůj. Jenomže to samé si předsevzala Barcelona a dlouhé handrkování mohlo začít. Di Stéfano mezitím bydlel v Madridu, příliš netrénoval a když měl předvést, jak umí hrát fotbal, byl jen stínem Di Stéfana z minulého roku. Proto Barcelona nabídla Realu, že pokud jí zaplatí výdaje, které už věnovala na Argentincův přestup, nechá Alfreda přestoupit do madridského klubu. Real souhlasil.

Během několika tvrdých tréninků se dostal Di Stéfano do své dřívější pohody. Stal se největší hvězdou královského klubu. Díky výborné kondici se přesunul z hrotu do středu pole, odkud běhal všude, kde ho bylo potřeba. Stal se "liberem ve středu hřiště", prvním skutečným univerzálem. Skvěle rozehrával, nebezpečně útočil, přesně zakončoval. A také si svou pozici pečlivě hlídal. Nevydržel, aby vedle něj hrál hráč, který by mu bral, byť jen část, dirigentských úkolů. Proto se v Realu postupně neprosadili Didi, Kopa nebo Del Sol.

Během svého působení dovedl "bílý balet" k osmi titulům Španělska, jednomu vítězství v Copa del rey a neuvěřitelným pěti triumfům v řadě (1956, 1957, 1958, 1959, 1960) v Poháru mistrů evropských zemí. Podobný kousek se už asi žádnému jinému hráči nepodaří.

Když měl být hodnocen, nejraději slyšel, že v týmu má jakousi dvojroli: umělce a dělníka, pána a sluhy.

Díky jeho úspěchům, předváděné hře, charismatu a oblibě, jakou si u fanoušků Realu vydobyl, není překvapením, že je mnohými pokládán za nejlepšího hráče všech dob.